CUDNOST je pojem, který byl pozemskými lidmi tak neuvěřitelně zúžen, že z jeho skutečného významu nezůstalo již vůbec nic. Byl dokonce stržen do chybného směru, a takové pokřivení muselo samozřejmě způsobit mnoha lidem zbytečnou tíseň, velmi často i nevýslovné utrpení.
Ptejte se kdekoli, co je cudnost, a jako vrcholný názor pozemských lidí dostanete odpověď, nejrůznějšími způsoby objasňující, že je to pojem pro tělesnou nedotčenost.
To svědčí o malichernosti myšlení lidí, podrobujících se rozumu; ten si sám omezil hranice na všechno pozemské, protože svými schopnostmi, vzešlými z pozemského, na víc nestačí.
Jak snadné by pak bylo pro člověka platit za cudného, těšit se dobré pověsti a současně se slunit v domýšlivém sebeoslavování. Tím však nepostoupí ani o krok výše ke světlým zahradám, k ráji, k blaženému cíli lidského ducha.
Pozemskému člověku nic neprospěje, udržuje-li hrubohmotné tělo nedotčené a poskvrní-li svého ducha, jenž pak nemůže překročit práh k vyššímu stupni, vedoucímu vzhůru.
Cudnost je jiná, než si lidé myslí, je mnohem obsáhlejší, větší a nevyžaduje, aby se člověk stavěl proti přírodě. To by byl přece přečin proti zákonům, zachvívajícím se v Božím stvoření, a nemohl by zůstat bez škodlivých následků.
Cudnost je pozemským pojmem pro čistotu, jež je Božská. Je pro lidského ducha výrazem úsilí o hrubohmotné uskutečnění vytušeného odlesku toho, co je v Božském samozřejmostí. Čistota je Božská; cudnost je jejím napodobením lidským duchem, tedy její duchovní podoba, která se může a má stát viditelnou v pozemském jednání.
Tato slova by měla každému zralému lidskému duchu stačit jako základní vodítko k dosažení cudnosti. Ale na této zemi má člověk pod tlakem četných vlastních přání sklon předstírat sám sobě něco, co v něm ve skutečnosti vůbec není, aby tak dosáhl splnění svých přání.
Sobectví se dere do popředí a ochromuje opravdu čisté chtění. Člověk sám si to nepřizná, ale nechává se jím klidně hnát. A když už opravdu neví, co jiného by si namluvil, nazývá své často velmi průhledné úsilí o splnění vlastních pochybených přání řízením osudu, kterému se musí odevzdaně podrobit.
Proto potřebuje jako vodítko i jako oporu ještě další vysvětlení, jež mu umožní prožít a poznat, co cudnost vpravdě je a jak vypadá podle vůle Boží, která si na zemi nepřeje žádné odloučení od přírody.
V Božském je čistota úzce spjata s láskou. Proto se člověk ani na zemi nesmí pokoušet je oddělovat, má-li se mu z nich dostat požehnání.
Avšak i láska se stala na zemi jen ošklivou znetvořeninou toho, čím opravdu je. Proto se také nemůže bez předchozí změny sjednotit se skutečným pojmem čistoty.
Všem, kdo usilují o dosažení cudnosti, dávám tímto vysvětlení poskytující oporu, jakou člověk na zemi potřebuje, aby žil tak, jak to odpovídá zákonu stvoření, a jak je to proto Bohu milé:
»Kdo má při svém jednání vždy na paměti, aby nezpůsobil škodu bližnímu, který mu důvěřuje, a neučiní nic, co by ho mohlo později trápit, ten bude vždy jednat tak, že zůstane duchovně neobtížený, a proto může být nazýván vpravdě cudným!«
Tato prostá slova, budou-li správně pochopena, mohou člověka provázet jako ochrana celým stvořením a vést ho vzhůru do světlých zahrad, do jeho skutečného domova. Jsou klíčem ke správnému působení na zemi, neboť v nich spočívá pravá cudnost.
Syn Boží Ježíš vyjádřil naprosto přesně totéž slovy:
»Miluj svého bližního jako sebe sama!«
Chraňte se však upadnout do starých lidských chyb, abyste si smysl těchto slov znovu neupravili a zčásti i nepřekroutili tak, aby sloužila vašim vlastním cílům, uklidňovala vás v nesprávném jednání, ukolébávala vaše bližní v nedostatku bdělosti, či je dokonce pomáhala klamat.
Přijměte tato slova tak, jak je máte skutečně přijmout, ne jak se vám to zdá pohodlné a jak to vyhovuje vašemu vlastnímu chtění. Pak se vám stanou nejostřejším mečem, kterým dokážete přemoci všechno temné, budete-li jen chtít. Nechte je v sobě správným způsobem ožít, abyste, naplněni díkem a jásotem, vítězně prožívali svůj život na zemi!