VŠECHNO ve stvoření je v pohybu. Tento pohyb, zákonitě vyvolaný tlakem Světla, vytváří teplo a v něm dává vznikat formám. Kdyby nebylo Světla, nevznikl by ani pohyb. Člověk si tedy může také představit, že pohyb v blízkosti Světla musí být mnohem rychlejší, silnější, než ve větší vzdálenosti od něj.
S rostoucí vzdáleností od Světla se skutečně stává také pohyb stále pomalejším a lenivějším, ba časem může vést až ke strnutí forem, které se předtím čilejším pohybem vytvořily.
Výrazem »Světlo« není samozřejmě míněno světlo nějaké hvězdy, nýbrž Prasvětlo, kterým je život sám, tedy Bůh!
K doplnění tohoto přehledného obrazu dění ve stvoření chci dnes obrátit pozornost k Zemi, kroužící dnes v daleko větší vzdálenosti od Prasvětla než před mnoha miliony let, protože víc a více propadala tíži temnot vinou lidí, vzdálených od Boha ve směšné domýšlivosti, způsobené příliš jednostranným pěstováním rozumu. Ten je a vždy zůstane zaměřen směrem dolů, do hrubé hmotnosti. K tomu byl přece lidem dán, avšak za předpokladu zachování nezkalené schopnosti přijímání všech záření a vjemů shůry, ze světlých výšin.
Přednímu mozku přísluší veškerá práce rozumu při vnějším uplatňování v nejhrubším hmotném, tedy materiálním světě, zatímco zadní mozek má za úkol přijímat a předávat k dalšímu zpracování vjemy shůry, lehčí a světlejší než hrubá hmotnost.
Tato harmonická součinnost obou mozků, daná ku prospěchu lidem, byla jednostranným směřováním člověka jen k pozemské, tedy hrubohmotné činnosti narušena a časem zcela zastavena, doslova zaškrcena, protože přední mozek se musel přemírou činnosti časem nadměrně vyvinout, zatímco přijímací schopnost zanedbávaného zadního mozku stále více slábla. Tak vzniklo v průběhu tisíciletí hrubohmotným rozmnožováním lidí dědičné zlo, neboť děti si při svém narození přinášely v poměru k zadnímu mozku již mnohem lépe vyvinutý mozek přední. Tím vyvstalo nebezpečí probuzení dědičného hříchu, spočívajícího v nasměrování myšlení pouze k pozemskému, tedy odvrácenému od Boha.
To všechno snadno pochopí každý vážně smýšlející člověk. Kromě toho to obsáhle a důkladně objasňuji ve svém Poselství.
Veškeré zlo na zemi vzniklo proto, že člověk v důsledku svého duchovního původu mohl svým chtěním vykonávat tlak na všechno na zemi, zatímco právě tímto svým duchovním původem mohl a měl vše pozvedat vzhůru. Vždyť to byl a je jeho vlastní úkol v pozdějším stvoření, v němž všechno duchovní je přirozeně také vedoucí. Může vést vzhůru, což by bylo přirozené, ale rovněž tak i dolů, jestliže jeho duchovní chtění usiluje převážně jen o pozemské, jak je tomu u pozemských lidí.
Ve svém Poselství jsem přinesl vědění o stvoření spolu s vysvětlením všech v něm samočinně působících zákonů, které možno nazývat také zákony přírodními. Toto vědění ukazuje bez mezer veškeré tkaní ve stvoření a umožňuje jasně poznávat všechny děje. Tak zobrazuje s nedotknutelnou důsledností i účel celého lidského života, objasňuje jeho »odkud« a »kam«, a dává člověku odpověď na každou otázku, jestliže vážně hledá.
Zde se musí zastavit dokonce i nejzlovolnější odpůrci, poněvadž jejich chytrost nestačí k tomu, aby rušivě zasáhli do dokonale uzavřeného celku Poselství, a vzali tak lidem i tuto pomoc. – –
Řekl jsem, že pohyb ve stvoření musí být pomalejší s narůstající vzdáleností od Prasvětla, východiska tlaku, který následně vyvolává pohyb.
Tak je tomu dnes se Zemí. Vinou pozemských lidí se její dráha stále více vzdalovala, pohyby se zpomalovaly, stávaly se stále lenivějšími, a mnohé se již nalézá ve stavu počínající strnulosti.
Také strnulost má velmi mnoho stupňů a v počátcích ji nelze tak snadno poznat. I v jejím dalším průběhu bývá rozpoznání nemožné, ledaže by člověka podnítil záblesk světla k bystřejšímu pozorování.
Je to těžké již proto, že všechno, co žije v okruhu stále více se zpomalujících pohybů, je stejnoměrně vtahováno do vzrůstajícího zhutnění, vedoucího ke strnulosti. Tedy nejen snad pouze tělo člověka, nýbrž všechno, i jeho myšlení. Zasahuje to až do nejmenších maličkostí. Nepozorovatelně se mění a posunují také všechny pojmy, dokonce i ty, které se týkají vlastního významu řeči.
Člověk to u svého bližního nemůže pozorovat, poněvadž je sám tažen stejnými línými záchvěvy, jestliže se houževnatě a v nejsilnějším chtění nevynasnaží znovu si duchovně probojovat cestu vzhůru, a dostat se tak opět o něco blíže ke Světlu. Tím se jeho duch stane postupně pohyblivějším, lehčím a světlejším, a to zase ovlivní jeho pozemské poznávání.
Ale pak s úlekem a zděšením uvidí, nebo alespoň vycítí, jak daleko již na této zemi dospěla pokřivenost všech pojmů ve strnulosti. Chybí široký rozhled po tom nejdůležitějším, protože všechno je vtěsnáno do úzkých nepřehledných hranic, kterými už nelze proniknout. A ty musí časem zcela zadusit všechno, co svírají.
Často jsem již poukazoval na pokřivené pojmy. Nyní však tyto pojmy směřují po cestě dolů pozvolna do strnulosti, jak roste vzdálenost od Světla.
Není nutné dokládat to jednotlivými příklady; na taková vysvětlení by se vůbec nedbalo, nebo by se označila za obtížné slovíčkářství, protože lidé jsou příliš strnulí nebo líní, než aby se snažili hlouběji se nad tím zamyslit.
Mluvil jsem již také o moci slova, o tajemství, že dokonce lidské slovo může v okruhu země dočasně ovlivňovat činnost stvoření, buď tvořivě, nebo rozkladně, protože zvukem, tónem a sestavením slov se uvádějí do pohybu tvořivé síly, nepůsobící podle úmyslu mluvčího, nýbrž podle smyslu slova v jeho významu.
A význam byl přece kdysi dán silami, které slovo svým zněním uvádí do pohybu a které jsou proto přesně naladěny na jeho skutečný smysl nebo naopak správný smysl na ně, nikoli na chtění mluvčího. Význam a slovo vznikly z činnosti stejných sil, proto tvoří neoddělitelnou jednotu!
Myšlení člověka uvádí do pohybu opět jiné proudy sil, které se shodují se smyslem myšlení. Proto by se měl člověk snažit volit pro vyjádření svých myšlenek správná slova, a tedy i správněji a jasněji vyciťovat.
Dejme tomu, že je někdo tázán na něco, o čem slyšel nebo co také zčásti viděl. Na dotaz by bez rozpaků řekl, že to ví!
Podle názoru mnoha povrchních lidí by byla tato odpověď správná, a přece je vpravdě chybná a zavrženíhodná. Neboť »vědět« znamená moci podat o všem přesnou zprávu, od začátku až do konce, o každé podrobnosti, do všech detailů, bez mezer a z vlastního prožití. Teprve potom může člověk říci, že to ví.
Velká odpovědnost spočívá ve výrazu »vědět« a v pojmu, který se s ním pojí!
Poukázal jsem již také na velký rozdíl mezi »věděním« a »naučeným«. Co je naučené, ještě zdaleka není skutečným věděním. Vědění může být jen čistě osobní, zatímco naučené zůstane přijetím něčeho mimoosobního.
Něco slyšet a zčásti snad i vidět není zdaleka ještě vědění samo! Člověk nesmí tvrdit: vím to, nýbrž by nanejvýš mohl říci: slyšel jsem o tom nebo viděl jsem to. Chce-li jednat správně, je však podle pravdy povinen říci: nevím to!
To je pak v každém ohledu správnější, než kdyby hovořil o něčem, s čím neměl sám nic co do činění, co tedy opravdovým věděním být ani nemůže. Neúplnými informacemi by jiné lidi vystavoval podezření nebo obvinění, snad by je i zbytečně uvrhl do neštěstí, aniž by znal vlastní souvislosti. Odvažujte proto úzkostlivě citem každé slovo, které chcete použít.
Kdo hlouběji přemýšlí, kdo se nechce spokojit s pojmy již strnulými, aby omluvil svou mnohomluvnou důležitost a zlé chtění, ten snadno porozumí těmto výkladům a naučí se všechno, co říká, tiše zkoumat a vidět v širších souvislostech.
Mnoho takových zúžených pojmů s jejich zhoubnými následky se již stalo pozemským lidem zcela běžnými. Otroci rozumu se jich dychtivě chápou a podporují je jako ochotní přisluhovači luciferského působení nejtěžších temnot.
Učte se v tomto stvoření bedlivě pozorovat a správně používat proudy, nesoucí v sobě vůli Boží a tím i Boží spravedlnost v nejčistší formě. Pak také opět naleznete skutečné lidství, jež vám bylo vyrváno.
Kolik utrpení by se tím odvrátilo a kolika zlovolným lidem by se vzala možnost jednání.
Tomuto zlu lze také přičíst, že vylíčení pozemského života Syna Božího Ježíše nesouhlasí plně se skutečností, takže postupem času až po dnešek vznikl pod vlivem lidského myšlení naprosto chybný obraz. I slova, která pronesl, byla pokřivena, a totéž se stalo se všemi naukami povýšenými na náboženství, které měly lidem přinést povznesení a zdokonalení ducha.
A pokřivení pojmů je také příčinou velkého zmatku mezi lidmi; ti si navzájem stále méně opravdu rozumějí, a z toho vyrůstá a vykvétá nepokoj, nedůvěra, pomluvy, závist a nenávist.
To všechno jsou neklamné příznaky postupující strnulosti na zemi!
Vzchopte se duchovně, začněte myslet a mluvit s dalekým rozhledem a všeobsáhle! To také přirozeně předpokládá, že nebudete pracovat jen rozumem, patřícím k nejhrubší hmotnosti, ale že zase umožníte svému duchu vést váš rozum, aby opět sloužil duchu podle určení Stvořitele, který vás na prapočátku postavil na tuto Zemi nezkřivené.
Tak mnohé je již ve stavu začínající strnulosti, brzy jí může být zasaženo celé vaše myšlení. Bude pak muset plynout neúprosnými železnými průplavy, které vám samým přinesou již jenom nesnáze, utrpení za utrpením, a nakonec vás srazí ze stupně lidství dolů na stupeň bezobsažného, jen temnu sloužícího stroje, vzdáleného ode všeho Světla.